Jsem docela vášnivá čtenářka. Moje knihovnička čítá pár stovek titulů a jsem na ni tak moc hrdá, že i kdybych už některé knihy nevzala nikdy do ruky, nevzdám se jich, i kdyby měly jít na ty nejdobročinnější účely.
A taky jsem vášnivá zapisovatelka poznámek. Protože když toho hodně přečtete, objevíte řadu parádních myšlenek a ty nechcete ztratit. Což by se na 100 % takřka ihned po otevření nové knihy stalo. A tak si je zapisuji. Potud nic nového.
Navíc jsem analog. Čtenářům knih tohle nemusím nijak vysvětlovat. Vůně papíru…příjemné zavrzání tužky na čisté stránce…a samozřejmě mé oblíbené téma – mozek. Ten je nadšený, když se dozví něco zajímavého, pěkně to sesumíruje do úsporné podoby jedné věty a pak vede ruku, aby vše zapsala. Funguje nám to krásně. Čteme – objevujeme – spojujeme s tím, co už víme – hodnotíme – zapisujeme a jako bonus si to mnohem lépe pamatujeme. Věděli jste třeba, že když si zapisujeme tužkou, rozpohybujeme kolem 150 svalů? Tohoto třeba psaním na klávesnicí počítače nedosáhneme. O paměti nemluvě…
Co se ale stává, když čtete hodně a hodně si zapisujete?
Znáte to. Začnou se vám kupit poznámky, do kterých moc nekoukáte, a tak po čase začnou ztrácet smysl a vy se topíte v naprosto nejasných souvislostech…Jak to tenkrát bylo myšleno? A protože tohle je přesně můj případ (a nedávno jsem dělala pořádek ve svých prehistorických poznámkách a dost jsem se zděsila, když se místy pomyslná žárovka úžasného objevu nerozsvítila), začala jsem používat trošku jiný model poznámkování.
Jako starý praktik myšlenkových map (a to že opravdu Buzanovských, žádné šipky, žádné bubliny a věty, které se na papíře míchají mezi sebe) jsem pár let zpátky tuto techniku zkusila aplikovat na zápisky. A protože to vzalo nějaký čas, než jsem je vyladila k dokonalosti, jdu s kůží na trh až dnes, po rozmapování řady opravdu náročných a pěkně tlustých knih.
Mapování knih
…je totiž zajímavá činnost. Nejde jen o přepsání obsahu do struktury myšlenkové mapy. Je to práce mnohem hlubší. V prvé řadě pořádně rozpálíte svůj mozek ručním psaním. Další devizou je, že udržíte strukturu celé knihy a po čase se vám tedy nestane, že byste trošku pozapomněli na to, s čím daná myšlenka souvisela. Jednotlivé větve vás drží u hlavních témat knihy… a navíc klidně můžete sem tam dopsat nějakou tu citaci nebo si pomoci obrázkem.
Jak na to?
Ukážu vám, jak na to jdu já. První věc – nejdřív knihu přečtěte, pak mapujte. To nejdůležitější vám v hlavě zůstane, takže hlavní koncept uděláte hravě tradičním myšlenkovým mapováním. Pak jděte hlouběji.
Protože knihu každý vnímáme jinak, je jasné, že taková mapa každého z nás může vypadat jinak. A tak se prosím s nikým neporovnávejte. Hlavní téma – tedy název knihy a autor, patří do středu. Obvykle si nakreslím k názvu i něco z obálky knihy, nebo alespoň použiju pro knihu typické barvy. A pak začnu větvit. Držím se pravidla 7 větví a dost a vypisuju opravdu klíčové oblasti, které si z knihy nesu. Tudíž není nutné pojmenovávat větve dle názvu kapitol. A pak už do podvětví vypisuji klíčová slova (ne věty, ne slovní spojení, ale jednotlivá slova), která jsou silnými a klíčovými asociacemi hlavních větví v návaznosti na text knihy.
Nechodím do přílišných detailů. Ostatně knihu můžu kdykoliv znovu otevřít a tu část, kterou považuju za zlatý hřeb, si znovu přečíst nebo ji klidně celou opsat, pokud je to třeba (do seminární práce, do diáře, na triko, na Facebook…kam komu hrdlo ráčí). Pokud ale narazím na nějaký krátký a výrazný výrok, který si pravděpodobně můžu zapamatovat a použít nebo který považuju za nezbytné ve svých poznámkách zvěčnit, udělám mu speciální místo v okolí související větve, dám jej pěkně do rámečku a zapíšu hezkým písmem, jako bych jej tesala do kamene.
A pak obrázky.
Jak víme, naše myšlení funguje velmi vizuálně. 80 % všeho, co dostáváme do našich smyslů je vizuálního původu. A tak jednoduchý obrázek (berte v úvahu, že nejsme na škole malby širokým štětcem a olejovými barvami), založený na základních geometrických tvarech, udělá větší parádu než 1000 slov. Maluju je všude. Nahrazuju jimi text. Doslova jimi poznámky zdobím. Čím víc si s nimi vyhraju, tím lépe si je budu pamatovat a tím lépe vyjádřím, co chtěl pan autor – a potažmo já – vyjádřit.
Takovéto poznámky pak nejsou jen skvělou skečí, ale také výborným materiálem, který máte na jedné stránce, se všemi souvislostmi, s relativními detaily a s vlastními postřehy. A to se počítá. Takže si můžu klidně vést svůj čtenářský deník v jednom bloku a vím, že kdykoliv do něj nakouknu, budu mít své poklady pěkně pohromadě.
Závěrem…
Tak do toho 🙂 A kdybyste tápali a chtěli poradit, napište mi, nebo se stavte na můj kurz mapování. Moc ráda vás uvidím a zasvětím do vyššího levelu používání struktur pravých myšlenkových map.
PS: …některá z ma, kterou jsem vám sem přidala je hustější, některá více strohá. Některá líbivější, jiná spíš o informacích. Šlo o to, abyste jich viděli víc. A o to, že i já prostě mapuju pokaždé za jiným účelem a s jiným nasazením.